Čtyři dny v Gaudího pohádkové Barceloně

Čtyři dny v Gaudího pohádkové Barceloně

Pro návštěvu "druhé španělské metropole" jsme si vybrali konec října. Risk vyšel, neboť počasí bylo ještě doslova letní a zároveň nikde nebyly davy turistů. Jediné, co jsme už museli oželet, bylo koupání v moři, což nám však nevadilo, neboť jsme do Gaudího města přijeli zejména za architekturou a jen na čtyři dny.

Abychom měli město ve všech směrech na dosah, rozhodli jsme se ubytovat v samém srdci Barcelony - jen kousek od proslulého bulváru La Rambla. Noc ve skromně zařízeném hotýlku Barcelona Ramblas Hostal v uličce Carrer Nou de La Rambla vyšla na na něco málo přes 60 EUR za dvoulůžkový pokoj s koupelnou a toaletou společnou pro dva pokoje. Až na chudou a nepříliš chutnou snídani ve stísněném suterénním prostoru jsme si během pobytu neměli na co stěžovat, neboť jsme stejně celé dny trávili v barcelonských uličkách, parcích, promenádách nebo v galeriích.

Okružní pěší túra centrem města a pobřežní kolonádou

Naše první kroky vedou samozřejmě na nedalekou Ramblu, kde to žije nejen ve dne, ale i v noci. Na každém kroku potkáváme posprejované živé sochy převlečené za kdeco od jeptišky přes cyklistu až po pohádkové příšery. Nechybí ani tradiční stánky s květinami a pouliční prodavači ptáků.

Foto: Živá socha na Ramble

Z budov, které se na Ramble nacházejí, nás nejvíce uchvacuje Casa Bruno Quadras (bývalá továrna na deštníky s příznačnou výzdobou) a Mercat de La Boqueria (obrovská tržnice s potravinami, z nichž nám oči přecházejí). Neskutečně barevné ovoce, jako vojáci v řadě vyskládané houby nebo čerstvé maso, uzeniny, sýry, koření i ryby všech druhů jsou tak lákavé, že nám každou chvíli ukápne slina a zároveň slza smutku z toho, že u nás si člověk takové kvalitní potraviny nemá šanci vůbec nakoupit, natož takhle pěkně pod jednou střechou.

Foto: Tržnice Mercat de La Boqueria

Těsně předtím, než Rambla vyústí na náměstí Placa de Catalunya, pijeme z kašny Font de Canaletes, abychom se, jak praví pověst, do Barcelony stále vraceli.

Naší druhou zastávkou je budova Gaudího souputníka Lluíse Domènecha i Montanera - Palau de la Música Catalana, kterou si prohlížíme pouze zvenčí. Secesní dílo, v němž se každoročně koná přes tři stovky koncertních i tanečních vystoupení, nás uchvacuje působivým průčelím a sloupy s nádhernými mozaikami s květinovými motivy.

Foto: Palau de la Música Catalana

Nedaleko odtud se už rozprostírají křivolaké a úzké uličky takzvané gotické čtvrti, která připomíná středověký rozkvět Barcelony. Procházíme římským městečkem, míjíme katedrálu a prozkoumáváme spleť starobylých ulic, náměstíček a podloubí. Kdyby Barcelona neprošla v 19. století stavebním boomem neskutečných staveb talentovaných architektů, zcela jistě by byla tato čtvrť hlavním lákadlem města, takhle je to však "jen" jeden z mnoha turistických cílů.

Po pozdním obědě v kamarádem doporučené vynikající restauraci Les Quinze Nits na neoklasicistním náměstí Plaça Reial omotaného podloubími ze všech stran, kde si dáváme výborné tuňákové carpaccio s plátky sušených banánů a syrovým špenátem, studenou zeleninovou polévku gazpacho, tradiční španělskou paellu a k pití osvěžující sangrii, vyrážíme po Ramble pro změnu směrem dolů k moři.

Foto: Tradiční španělský pokrm - paella

Z Placa del Portal de la Pau, kde stojí na vysokém sloupu socha Kryštofa Kolumba, přecházíme po dlouhém dřevěném molu nazvaném Rambla del Mar k luxusnímu nákupnímu centru Maremagnum. Po pobřeží už za tmy procházíme celým "poloostrůvkem" Port Vell kolem proslulého L´Aquária, které je největší v Evropě, zpátky k hlavní pobřežní silnici. Míjíme katalánské muzeum historie a pokračujeme čtvrtí Barceloneta podél pláží až do Port Olímpiku.

Foto: Molo Rambla del Mar

Procházet se podél moře večer za tmy je velmi působivé, dýchá na nás letní plážová atmosféra, ačkoliv je již trochu chladno. U přístavu Port Olímpic, jenž byl zbudován kvůli olympijským hrám 1992, naši pozornost upoutá především socha Peix, bronzová skulptura ryby od amerického architekta Franka Gehryho, který má "na svědomí" mimo jiné i pražský Tančící dům.

Foto: Skulptura Peix Franka Gehryho

Mezi Gaudího válečníky a Picassovými malbami z dětství

Druhý den zahajujeme prohlídkou Gaudího slavné budovy Casa Milá neboli La Pedrera (Kamenolom). Cestou k ní obdivujeme křivolaké linie Gaudím předělaného domu Casa Battló. Nezvykle vysoké vstupné 16,50 EUR nás odrazuje, a tak se rozhodneme prohlídku budovy oželet a jít rovnou do slavnější Pedrery za devět EUR. Později nás toto rozhodnutí mrzí, když nám dva kamarádi nezávisle na sobě říkají, že Battló je uvnitř mnohem zajímavější než Milá. Škoda.

Foto: Casa Batlló

Je pravda, že ačkoliv Casa Battló je budova původně obyčejná a Gaudím přestavěná, pohrává si našimi vjemy a fantazií už zvenčí mnohem více než Casa Milá, kterou Gaudí přímo postavil místo zbouraného bloku domů. Samotné interiéry La Pedrery se totiž oproti našemu očekávání až na vstupní schodiště zas tak moc od konvečních staveb neliší, střecha s komíny v podobě válečníků a také cihlové klenby pod ní však vše vynahrazují. Za zhlédnutí rovněž stojí expozice v onom posledním patře pod střechou, kde je možné zjistit zajímavá fakta o Gaudího inspiraci a architektonických postupech.

Foto: Casa Milá

Odpoledne se vydáváme do středověkého palácového komplexu, kde sídlí Museu Picasso, které je zaměřeno na nejranější období jednoho z nejslavnějších světových malířů 20. století. Obdivujeme dokonalé portréty rodinných příslušníků, které Pablo Ruiz Picasso namaloval v dětství, i vybrané kusy z jeho modrého či růžového období. Je zajímavé sledovat, jakým vývojem umělec prošel, než dospěl ke svým slavným kubistickým dílům.

Po prohlídce míříme do zelené oázy klidu, do Parku de la Ciutadella. Monumentální kašna je právě z velké části pod lešením, ale i tak to tady má svou působivou atmosféru. Po jezírku plují lidé na loďkách, děti zírají s úžasem na obrovskou sochu mamuta nebo si hladí malinká chundelatá kačátka běhající po trávníku.

Foto: Park de Ciutadella

Z parku pěšky spěcháme k lanovce pendlující nad mořem mezi Barcelonetou a čtvrtí Montjuïc. Má jezdit do setmění, ovšem ačkoliv ke stanici Torre Sant Sebastiá v samém cípu Barcelonety přicházíme před pátou hodinou odpolední, posílají nás domů, že je už zavřeno. Nahoře - ve věži, z níž lanovka vyjíždí - již prý čeká příliš mnoho zájemců. Unavení, vyčerpaní a zklamaní sedáme na autobus a jedeme si odpočinout do hotelu, abychom večer mohli vyrazit do Tapas baru Vinda ve čtvrti Barri Gótic na pár tapasů a vynikající sangrii de cava...

Od chrámu Sagrada Familia do Guella parku

Na třetí barcelonské dopoledne, kdy opět praží sluníčko a je příjemných 25 stupňů, jsme si nechali Gaudího zřejmě nejslavnější stavbu - Chrám svaté rodiny. La Sagrada Familía stále není dokončena, přesto vzbuzuje úžas jak zvenčí, tak zevnitř. Po zakoupení vstupenky za 10 EUR vcházíme vchodem v průčelí Kristova utrpení a pomalu procházíme hlavní lodí. Člověk si tady připadá jak v pohádkovém kamenném lese. Dlouhé štíhlé kmeny zahnutých sloupů se nahoře větví a spojují v korunách stromů a sluníčko prosvítající barevnými mozaikami v oknech na ně hází různobarevné odlesky.

Foto: Sagrada Família

Dechberoucí pohled ruší čilý stavební ruch. Podle původních plánů slavného architekta totiž práce, kterých je doslova jako na kostele, stále pokračují a budou zřejmě trvat ještě minimálně dvě až tři desetiletí. Tu dělníci míchají maltu, támhle odlévají pozoruhodně tvarované kamenné bloky, jinde je slyšet sbíječka či vrtačka. Všude je prach a hluk, tak trochu si tady připadám jako na newyorském Ground Zero.

Foto: Sagrada Família

Od chrámu se vydáváme po Gaudího ulici k nemocnici de la Santa Creu i de Sant Pau. Nemocniční komplex, který zde vyrostl během první třetiny minulého století, má na svědomí už zmíněný Domènech i Montaner spolu se svým synem. Neuvěřitelná modernistická vesnice pro nemocné, která bývá bohužel turisty často opomíjena, nám trochu připomíná pražskou porodnici u Apolináře, je však mnohem členitější, zdobenější a rozsáhlejší. Vcházíme dovnitř komplexu a obdivujeme všechny ty domečky, "kapličky" a další pavilony mezi vzrostlými palmami, propojené podzemními chodbami. Když už stonat, tak tady…

Foto: Nemocnice de la Santa Creu i de Sant Pau

A pak už na nás čeká dlouhá cesta strmě vzhůru ke Guellově parku. Jdeme asi hodinu a půl, proplétáme se ulicemi a cesta se zdá nekonečná. Nakonec skočíme do projíždějícího autobusu a poslední zastávku se vezeme. Po svačince na z kamenů slepené "pohovce" procházíme spodní částí parku a obdivujeme především  lidmi obsypanou mozaikovou lavičku, která se plazí kolem "nádvoříčka" jako několik desítek metrů dlouhý had. Scházíme dolů a zjišťujeme, že celé "náměstíčko" je podepřeno sloupy. Stojí tady jeden vedle druhého, a vždy tam, kde sloup chybí, je na stropě nádherná kruhová mozaika.

Foto: Park Güell

U hlavního vchodu/východu z parku, který střeží dvě pohádkové věže jako z marcipánu, se tísní davy turistů, všichni se chtějí vyfotit s Gaudího krokodýlem, který tu neúnavně chrlí vodu. Raději utíkáme, než nás tady ušlapou. Máme navíc trochu naspěch, abychom dnes narozdíl od včerejška stihli lanovku. Tentokrát míříme ke stanici na opačné straně, ve čtvrti Montjuïc u Jardins de Miramar. Ačkoliv jsme tady včas, lanovka opět nejezdí - tentokrát údajně kvůli špatnému počasí. Na obloze není ani mráček, svítí sluníčko a pofukuje jen lehounký větřík. Zvláštní národ, tihle Španělé. Lanovka nám zkrátka není souzena.

Foto: Park Güell

Dáváme si alespoň kafe s vaflí na zahrádce místní restaurace s vyhlídkou na celou Barcelonu a pak se vydáváme do nákupního centra Maremagnum nakoupit pár svršků a dárků k Vánocům. Po nákupech a odložení tašek v hotelu vyrážíme opět do víru gotické čtvrti na večeři a poslední sangrii. Tentokrát nemáme šťastnou ruku, omylem se ocitáme sice v příjemně vypadajícím baru, z něhož se však záhy vyklube podřadný bufet. Jídlo je téměř nepoživatelné, pití (údajně sangria a červené víno) jakbysmet. Vracíme polovinu objednaných pokrmů a odcházíme do osvědčené Les Quinze Nits, kde si spravujeme chuť.

Miró a déšť nám dávají poslední sbohem

Poslední den už nám nezbývá příliš času, po obědě totiž odlétáme. Ráno tedy necháváme zavazadla na recepci hotelu a rychle spěcháme do galerie Joana Miróa. Ze stanice Paral-lel nás na Montjuïc vyváží kabinová lanovka podobná té petřínské. Jsme tady ještě před otevřením galerie, a tak si rychle jdeme prohlédnout olympijský stadión. Pak už stojíme ve frontě, která krátce před desátou narůstá velkou rychlostí. Mezi prvními návštěvníky je i několik skupinek dětí mateřských škol. Nejvíce nás fascinují dvouletí caparti, kteří si nadšeně prohlížejí se svými učitelkami abstraktní obrazy i Miróovy oblíbené ptačí skulptury.

Foto: Fundació Joan Miró

Na prohlídku bohužel nemáme tolik času, kolik bychom si představovali, neboť musíme na letiště. Španělsko opouštíme za poměrně hustého deště a libujeme si, jak krásně nám v předchozích třech dnech vyšlo počasí. Zároveň je nám jasné, že se sem určitě někdy musíme vrátit, minimálně dohnat to, co jsme tentokrát nestihli - prohlédnout si Casa Battló, vykoupat se ve vlnách a také zkontrolovat postupující práce na La Sagradě. Anebo jít na performanci zpívající fontány a do Akvária. Nebo do Muzea moderního umění, dovnitř do Palau de la Música Catalana a také ještě jednou do tržnice na Ramble. A samozřejmě na tu zpropadenou lanovku!

Autor: Eva Vychodilová

Článek byl zobrazen 17 751 krát.