Pyreneje - na pomezí Francie a Španělska

Pyreneje – divoké, malebné a krásné. Toto pohoří tvoří přirozenou hranici mezi Francií a Španělskem a přes mnohé výhonky civilizace dodnes patří mezi území s nejzachovalejší přírodou v Evropě. Jejich příkré srázy, zasněžené vrcholy a hluboká údolí sice lákají čím dál více turistů a na divokých peřejích řek se častěji objevují lodě a rafty vodáků, Pyreneje však stále mají nádech nedotknutelnosti a tajemství.

Je pochopitelně žádoucí, aby se toto přírodní bohatství zachovalo i do budoucna. Část Pyrenejí se díky své jedinečnosti dokonce dostala na seznam světového dědictví UNESCO. Jde o hraniční oblast v okolí hory Mont Perdu (Ztracená hora), jejíž vápencový masiv se vypíná do výšky 3 352 m n.m. Celková rozloha území dosahuje 31 189 hektarů, ačkoliv původně byla menší. První zápis byl proveden v roce 1997, o tři roky později pak došlo ke zvětšení chráněného území. Zároveň se tu rozkládá nejstarší španělský národní park s dlouhým názvem Parque Nacional Valle de Ordesa – Monte Perdido, založený v r. 1918 na ploše 20,5 km² a později rozšířený. Na francouzské straně má mladšího sourozence, národní park Pyrénées Occidentales vyhlášený v roce 1967.

Autor: Manuel

Na zmíněný seznam UNESCO se oblast nedostala náhodou, najdeme tu mnoho pozoruhodného. Tak například na španělské straně se nacházejí dva největší a nejhlubší kaňony v Evropě. Ale aby to Francouzům nebylo líto, na jejich území zase najdete tři obrovské ledovcové kary (jakési kotle utvářené ledovcem). Tyto geologické formace jsou doplněny tajuplnými jeskyněmi, průzračnými jezery, hlubokými lesy a barevnými loukami.

Z hlediska života lidí je krajina Mont Perdu jakýmsi okénkem do minulosti. Pastevci a zemědělci tady žijí téměř stejným způsobem života jako před staletími, dříve běžným ve všech horských oblastech Evropy. Dnes se však v takovém rozsahu dochoval snad pouze zde. Malebné vesničky, farmy a umělé terasy dokonale zapadají do krajiny ve vzácném propojení, kdy se člověk a příroda navzájem ovlivňují a utvářejí. Na značné části území se ale lidská činnost příliš neprojevuje a příroda je téměř nedotčená. V kombinaci se specifickým klimatem tu k radosti botaniků roste mnoho vzácných druhů rostlin, včetně hořců, sasanek, zvláštních orchidejí a mnohých dalších. Podobné potěšení přináší kraj i zoologům a ornitologům.

Za rok se tu vystřídá na dva miliony návštěvníků, „Ztracená hora“ tedy už dávno není ztracená. Turisté oceňují zejména úchvatná panoramata, ti fyzicky zdatnější pak výstupy na třítisícové vrcholy či naopak sestupy do úzkých údolí, připomínajících zářezy gigantických drápů nestvůrně velké obludy. K nejpůsobivějším kaňonům patří hlavně Ordesa, Añisclo a Pineta. Dá se vybrat mnoho túr různé náročnosti, od čistě pochodových až po vyloženě horolezecké. Počítejte však s tím, že i tzv. turistické stezky mohou být náročné a někdy trochu krkolomné, nic pro lidi trpící závratí. Týká se to některých chodníků zvaných „fajas“ přes římsy podél kaňonů, ale ještě více tras „clavijas“ vedoucích po ocelových stupíncích na strmých skalních stěnách. Pokaždé však uvidíte něco zajímavého a také velmi různorodého, od holých skal až po téměř neprostupnou zeleň.

Statut národního parku i ochrana UNESCO snad pomohou k tomu, aby oblast Mont Perdu i přes příliv turistů zůstala do budoucna zachována alespoň v současném stavu.

Autor: Michal Hamšík